Závěrečná práce z Arteterapie

14.10.2016

Ukázky ze závěrečné práce k výcviku SUR -

Psychodynamicky a hlubinně orientovaná psychoterapie s arteterapeutickým zaměřením

Výcvik probíhal v letech 2003 - 2008

Arteterapie představuje soubor uměleckých technik a postupů, které mají kromě jiného za cíl změnit sebehodnocení člověka, zvýšit jeho sebevědomí, integrovat jeho osobnost a přinést mu pocit smysluplného naplnění života. (Šicková, 2000)

"Terapeuti by měli zahrnout do procesu arteterapie sami sebe a být ochotní se též měnit. Artetrapeut nemá stát mimo arteterapii".(L.Hoffman,1985)

Arteterapie představuje soubor uměleckých technik a postupů, které mají kromě jiného za cíl změnit sebehodnocení člověka, zvýšit jeho sebevědomí, integrovat jeho osobnost a přinést mu pocit smysluplného naplnění života. (Šicková, 2000)

"Vzpomněla jsem si na událost asi před deseti lety. V té době když jsem chodila učit kresbu na lidovou konzervatoř v Ostravě, se moje kamarádka psychicky zhroutila a docházela na psychiatrii. Chtěla jsem ji nějak pomoct a napadlo mne, že ji ukážu základy kresby. Doufala jsem, že malování odvede její myšlenky od jejich problémů. Překvapilo mne, jaký měl můj nápad účinek. Kamarádka začala malovat téměř ve dne v noci a nadšeně mi ukazovala své nové výtvory a já jsem byla ráda, že se její myšlení zabývá ještě něčím jiným a krásnějším než jejími problémy. Tato vzpomínka mne utvrdila, že bych chtěla tuto práci dělat."

"Arteterapie nabízí možnost bezpečného otevření duše. Možnost otevřít se, dát své pocity materiálu, komunikovat sám se sebou přes materiál. Vložíme do materiálu svůj pocit a on se nám rozlije do barev, hlíny a ukáže nám část našeho podvědomí."

Chudenice, 2003

Vše bylo pro mne nové, velké očekávání, zvědavost i strach.

Velká zvědavost co se naučím v této "škole" arteterapie. Těšila jsem se jako malé dítě, které se těší na výlet, kde bude objevovat nové neznámé světy.

O psychoterapii jsem věděla málo, proto jsem se také necítila moc dobře, když jsem zjistila, že většina z frekventantů jsou lidé, kteří v této profesi již pracují. Ale všichni byli tak milí a pozorní, že mě pocit méněcennosti brzy přešel.

První velký zážitek byla technika při, které nás lektoři rozdělili do svých skupin. Měli jsme zavázané oči a vedli jsme se za ruce v "řetězu" terénem. Byla jsem poslední, takže jsem byla jen vedena, na rozdíl od ostatních, kteří byli vedeni a zároveň vedli. Ruka, která mne vedla, byla pevná a starala se o to, abych poznala, jaký bude následovat terén. Chvílemi jsem pociťovala strach a chvílemi, když se o mne staraly u překážek i jiné ruce, měla jsem pocit důvěry ale i odevzdanosti.

Když jsme ušli kus cesty, zavedly mne něčí ruce do místnosti, kde hrála hudba. Ruce mne hladili, nevěděla jsem, jestli mám toto hlazení od cizího člověka přijmout a byla jsem nedůvěřivá. Když mne někdo usadil na zem, pocítila jsem velkou úzkost. Předtím se můj mozek zaměstnával hlavně tím, ať nezakopnu nebo nespadnu, ale teď jsem jen seděla, poslouchala, neviděla nic a cítila úzkost ze tmy. Hudba mne v myšlenkách zavedla někde na dno moře, ležela jsem v obrovské hloubce, která mne obklopovala. Byla jsem jen sama se sebou, uzavřená v hlubině. Cítila jsem, že kolem mne jsou ještě jiní lidé, ale moc mi chybělo, že je nemohu vidět. Když jsem si oči rozvázala, chtělo se mi brečet. Úzkost, která se ve mně během doby, když jsem měla oči zavázané, nahromadila, se teď uvolnila. Ta úzkost nebyla způsobena jen strachem ze tmy, ze samoty na to byla moje úzkost příliš hluboká. Důležitý pro mne byl proces nahromadění a následného uvolnění. Zažila jsem řízený proces uvolnění hlubinného prožitku. Tak jako si můžu odžít nějaké napětí ve snu, můžu si ho odžít při hře, která mi pocit vyvolá.

Zažila jsem porod, pocitově a taky opravdově. Celá hra měla vyjádřit zrození do skupiny. Stalo se ze mne čerstvě narozené dítě, které se bude učit číst v zrcadle. Zrcadlo, které mi bude nastavováno. Narodila jsem se do rodiny s otcem, matkou a jedenácti sourozenci. Role otce a matky měli lektoři Dana a Mirek. Naše skupina dostala modrou skupinovou barvu, ostatní dvě skupiny měli červenou a bílou barvu. Dohromady jsme tvořili komunitu s barevnou trikolórou, tři skupiny, tři barvy. Vedoucí celé komunity byli Helena a Johan.

Moc jsem se těšila, až začneme malovat nebo něco tvořit, vůbec jsem nevěděla, co mě čeká.

Vždy se snažím vžít do problému druhého a představit si, co bych dělala v této situaci. Nejde žít život někoho jiného, zcela se vžít do jeho uceleného charakteru chápání a navrhnout řešení problému, většinou vybírám řešení, které by vyhovovalo mně samotné, nebo které bych dokázala zvládnout. Proto bylo pochopitelné, že někdy byla moje pomoc z počátku odmítnuta, dokud jsem si neuvědomila, že je každý jinak založený a moje řešení by mu nefungovalo.

Tehdy jsem se poprvé setkala s tím, jak přemýšlí a pracuje terapeut. L. právě řešil problém se svým otcem, jejich vztah se zdál být zablokovaný a neřešitelný, Mirek se L. zeptal:" A jak by to mělo vypadat ve tvém vztahu s otcem, abys byl spokojený ". Tato otázka mi přišla úžasná. Uvědomila jsem si, že když lidé řeší své problémy, mají tendenci se ve svých problémech zacyklit, prohlubovat je tím, že se snaží najít příčinu víc než řešení, protože je v té chvíli žádné nenapadne. Když si ale zkusíme představit situaci takovou, jaká by nám vyhovovala, můžeme obě varianty spojit a lehčeji hledat východisko. Většinou svět nevypadá tak jak bychom si ho představovali. Ale můžeme se naučit hledat kompromis.

Z počátku jsem necítila potřebu mluvit o sobě, v porovnání s ostatními mi připadaly všechny mé problémy banální a nedůležité. Taky jsem se styděla před ostatními, ještě jsem je tolik neznala. Když jsem slyšela, jak otevřeně mluví mí "sourozenci" o věcech, o kterých bych se bála mluvit, i před svou kamarádkou, dodalo mi to odvahy k otevření svého příběhu před ostatními. Je to obohacující, vynést svůj problém na povrch a zpracovat jej. Sdělit své pocity neverbálně, přes arte je snadnější. Také se někdy stane, že člověk přijde přes své vyjádření pocitů třeba obrazem na to, že vnitřní chápání rozumem s pocitovou stránkou spolu moc nespolupracuje. Jakoby se z obrazu najednou vynořilo něco co je naší součástí a přitom to náš rozum nechápe, protože jsme to předtím zasunuli do podvědomí. Toto se mi stalo při mém druhém obraze ve skupině, malovali jsme začarovanou rodinu. Když jsem se na obraz dívala, jako by mi ukázal vztahy v mé rodině, ale jinak než jsem to vnímala myšlenkově.

Poznala jsem kouzlo arteterapie, potřeba sdílet svůj příběh je vlastní každému, trápení se trochu zmírní, když se s ním podělíme. Jsou ale trápení, která se opravdu velmi těžce sdělují, sdělení může být i ohrožující. Arteterapie nabízí možnost sdělit jej přes tvorbu, expresi, barvy, symboly které ze svého příběhu vneseme do svého výtvoru. Někdy se v něm může objevit i sdělení, které jsme si sami nepřipouštěli. Náhle vidíme část podstaty našeho trápení, kterou naše vědomí zasunulo, aby nás ochránilo před bolestí.

Překvapilo mě, jak to mají muži těžké, vždy jsem je vnímala, jako silné muže kteří jsou nad věcí, nejvíce je zajímá hlavně sebeuspokojení v práci nebo sexu. Překvapilo mne, jak citlivě přemýšlejí o svých partnerkách a vztahu. Jak jsou citelně zmateni, pokud vztah nefunguje. Mají potřebu velké zodpovědnosti za rodinu, mají strach, že nebudou dost silní, nezvládnou se postarat o rodinu, následně jsou ve stresu ze selhání. Takové strachy v ženském světě neznám, asi proto mi ty mužské obavy připadají těžko pochopitelné.

Ve společnosti jsme nuceni hrát společensky přijatelnou roli, většinou si typ své role pěstujeme od dětství sami a proto je těžké ze své role vyskočit najednou, i pokud by to mělo být k prospěchu věci.

Ocitla jsem se v komunitě cizích lidí, které jsem konfrontovala sama se sebou. V komunitě, kde jsou všichni nastavení rozebírat, proč člověk řekl zrovna tuto větu v souvislosti s jeho osobním příběhem. Zde jsem se často setkala s otevřenou kritikou. Byla jsem zvyklá brát hodnocení mé osoby jinými lidmi příliš vážně, bylo mi líto, že mě někdo hodnotí tak negativně. Překvapovalo mě to, že mi nerozumí. Neuvědomila jsem si, že je to hlavně otázka sebevědomí, pevného přesvědčení o mém názoru. Nikdy mě nenapadlo, přemýšlet nad tím tak, že člověk, který se právě vyjádřil k mé myšlence ani tak nehodnotí mě, jako spíše potvrzuje své místo ve společnosti lidí, zajišťuje si svým názorem respekt, dává najevo svou osobnost ostatním. Ve slovech se může skrývat spousta jiných sdělení. Práce v komunitě mne naučila vnímat a uvědomovat si tuto polohu. Někdy nemá cenu se obhajovat, většinou při velkém množství lidí se debata zacyklí do nekonečného rozebírání jedné věci, protože každý má potřebu k problému něco říci, a obhajoba, která ještě před několika minutami měla souvislost je v tom velkém chumlu slov a názorů odsunuta. Setkání s odmítnutím nebo nesouhlasem je frustrující, ale také poučné, naučilo mne vnímat i ty jiné polohy společné konverzace. Také jsem si uvědomila, že ne všechno co si myslím a řeknu nahlas je pochopeno a dokonce i z mé strany domyšleno. Díky kolektivní diskusi si člověk uvědomí důležitou věc, že pokud má určité téma v sobě promyšlené, čili má na určitou situaci v životě názor, chápe ji v sobě tak nějak zčásti rozumem a zčásti pocitově. Toto pocitové chápání nám ve vnitřní diskusi sama se sebou stačí, při diskusi s lidmi je to těžší. Umět sdělit svůj pocit je v komunikaci velké umění.

Je pro mě těžké ukončit proces, ve kterém jsem, uvědomit si v sobě co mi tento výcvik dal a jít dál. Je to jako hra, kterou nechci ukončit, a je to jako život, který nechci ukončit. Nechci si přiznat konec, tak si jej nepřipouštím, potom ten konec přijde a jsem z něj frustrovaná, protože nejsem na to ukončení připravena a v návalu emocí vzniká vnitřní zmatek. Teď mi, ale při tomto těžkém smiřování pomohl rituál, který uzamkl kapitolu jednoho procesu, vnitřně mi pomohl ukončit jednu cestu a otevřít novou cestu s konkrétními vyhlídkami. K tomu mě napadá, že i když jsme každý věděli, že celý tento kurz by měl být model společenství, vztahů, prožívání konfliktů, stejně se asi málokdo dokázal odpojit od svého přirozeného lidského vztahování a prožívat celé toto pětileté cvičení profesionálně.

Stejně se mi může stát, že při práci budu taky lidsky zapojena do příběhů všech lidí, které potkám.

K tomu je třeba si uvědomit potřebu hranic, které si musím postavit ve vztahu s klientem a uvědomit si důsledek těchto hranic, které budou chránit mě, ale také klienta.

Prošla jsem se svíčkou mezi všemi lektory a šlapala jsem cestičku zpět k hotelu. Do celého těla se mi dral smutek, takový nejasný nepojmenovaný, bála jsem se ho nejdřív pustit. Potom se mi v myšlenkách objevila zpráva, zpráva pro mě, byly mi dány vědomosti a to mi musí stačit na další cestě, po které už půjdu sama. To bylo silné procítění odchodu z chráněného prostředí a samostatné vykročení do profese, kterou ještě tak moc neznám, ale můžu ji dělat sama a budu nechráněná, ale samostatná. Na začátku výcviku jsem pocítila silný pocit zrození a nyní pocit smrti, smrti jedné etapy, která skončila, aby dala prostor pro novou.

Nakonec bych chtěla poděkovat všem, kteří sdíleli se mnou oněch pět let za jejich lidské podněty.

Milada 2008